LXXI. Stín tmavý na řece z oblaků olověných

Stín tmavý na řece z oblaků olověných

se houpá, v klínu svém pár matných světel nese;

stín tmavý na srdci z všech bolů přetrpěných

se zvedá v mysli výš, jak o půlnoci v lese.

Stín tmavý na řece pár lamp má efemerných,

za chvíli zhasnou je, a temno bude kolem;

stín tmavý na srdci jen hýří v tónech černých,

vnoř veslo písně tam, a vždy se potkáš s bolem.

Stín tmavý na řece příď loďky zčeří náhle

a stříbrem zahraje do posupné tmy břehu...

stín tmavý na srdci v své hloubce neobsáhlé

zná pouze věčný vzdech a truchlících vrb něhu.