LXXI. Záboj.

Obočí své zakrabivši

Černě shlídá nebe k zemi,

A zahučí Meluzina,

A prach šedý divým kolem

Shání do oblaků z doliny,

Blesk za bleskem rozhárává

Rozmrštěnou oblohu –

Ráz za rázem rozlíhá se

Hromu třesk a rachot,

Po horách a po dolinách

Zaleze se plémě divé zvěře,

A umlkne ptactva štěbot,

Rolník v bázni křižuje se,

A lijavcem hrůzošumným

Nadýmají potoky se;

Nadmuly se, každý proudu rovný,

Šírou struhu a hlubokou

Zapotřebí majícímu.

Však že hráze nevysoké

Skrovné síly jenom meze,

Přelívá se proud nezvyklý

Pyšným valem na palouky,

A palouky žížnivé jej vsávše

Smály se potajmo potěšené, –

A na skále beze strachu

Plným citův božných srdcem,

Stojí se Slávojem Záboj,

Neukryvše se lijavci

A divadlu přírody znešené. –

Oboum proti zlobě v srdce dáno,

Proti šalbě v mysl jasnou;

Umlknuvše dívali se,

Podivem si v duchu dlící

Rozhárali náboženství,

A ku právu chuť netřesnou,

A nezištnou k vlasti lásku,

Až po hlubokomyselném

Slávojovy ruky tisku

Počal Záboj zpěvomilý:

Kyž by oblohou mé srdce bylo,

A má láska svatě rozhorlená

Měla prudkou blesků zásobu,

A můj hlas by hromu hlas byl –

Ah! co bych ve bouřce dobronosné

Blýskal, hřměl a hřměl a blýskal,

Blýskal v srdce mých krajanův,

Tam předsudků pálíval bych roští,

Vymetával šalby trus a zloby,

Hromem v svědomí bych třískal,

By procitlo ze sna hlubokého,

Jehož původ opium pokrytství,

Až by procitlo uleknuté

Kazisvěta svědomí,

A co orel poplašený

Na nížině, na kořisti

Vyletěl by zhůru k nebi

Očistěný genius. –

Kyž by mé slova teď tak řídké,

Jak lijavec do srdcí se lily,

Zvodnily citův mladých řečiště,

By se přelívalo,

K úrodě se přelívalo,

Na mládenčí snáhy půdě mělké. –

Ah! to pohled, jímž okřívá nebe,

Mládež ve všech oudech bujará

A rozumná v bujné hlavě,

V srdci rozvlněná citem svatým

K blahodějným, slávonosným

Ke skutkům to ku slovanským; –

Ah že hlas můj není hromem,

Žeť má láska blesku nemá,

Zpěv můj jenom kapka vlažná

A ne příval s nebe se hrnoucí!