LXXII. A VĚŘIT, DOUFAT?

A věřit, doufat? Po dnech skepse mrazné

já věřit začal duší nadšenou

v hrst lidí, v jejich karaktery rázné

a dostal záhy za vyučenou,

teď vzpomínám a říkám si: Ty blázne –

a za vírou se dívám ztracenou,

bilanci dělám, položky své sčítám –

zásady, lidé, karaktery ty tam!

Výsledek všeho: veliká je nicka.

Den života se chýlí k večeru,

teď melodie dozní harmonická

v tom velkolepém, hlučném závěru:

Nic – to je všecko, k čemu duše lidská

dochází u nás. Nic – to v ofěru

mi podal život na konci své dráhy.

Nic – výsledek mé práce, vůle, snahy!

Oh, kéž bych mohl v jednom okamihu

vyhladit stopu cesty ujeté,

bojovné prosy, každou veršů knihu

a zvláště vzkřiky víry velké té!

Jak hloupý skřivan, když přiletí z jihu

já sypal je na lány zakleté –

jenže ten skřivan, ten se neomýlí,

když jaro hlásí, přijde ono v chvíli!

Proč tedy píši? A proč tohle právě?

Snad přec kus malý víry ješitné

zbyl ve mně. Sto let uplyne tak hravě

a otázka se třeba zakmitne

v té oné potom mudrující hlavě:

což nebylo v té době bezcitné

v té maškarádě hlupců, darebáků

jednoho aspoň vidoucího zraku?

Pro příští vydám svědectví to tedy:

My s pojmy cti jen mumraj tropili,

my pravdě naplivali v jasné hledy,

a spravedlnost na kříž přibili,

my slavný odkaz otců naposledy

s cynicky vážnou tváří probili,

na hrobech jejich tančili jsme v páru,

k jich pomníkům šli místo k pissoiru.

A to je vše, co bude jednou zníti

těm příštím ze dnů našich zámezí...

A věř mi, že jsem toužil tu moc míti,

bych spravedlivou uspal Nemesi,

neb jistě vím, že bude jednou mstíti

na soudě zlém a přísném bez mezí

kaz duší, tvrdost srdcí, hříchů míru

i sklamanou mou naději a víru.