LXXII. Jde bledá Škytka od moře.

Jde bledá Škytka od moře.

Cvak petlice k mé komoře –

mně sedá v hlavách u lože.

Ji k šeru čekám bojácně;

i dojde, má se domácně.

Co sklání se mi ku hlavě,

van dálek tuším mlhavě.

Tmou hledám její dumný zor,

s ní veda noční rozhovor:

Mluv, odkud? Mám kdy do zoře.

– Víš, od Věčného od moře.

Kde ono, který světa kout?

– Kam života se ústí proud.

Rci, rodí perel krůpěje?

– Slz tuhnou na ně ručeje.

l korály má červené?

– Co rány srdce jízvené.

Kam zove dál vln přílivem?

– V jas bílých ramen pokyvem.

Co hne se tam vln odlivem?

– Dav denně spláchlý s údivem.

Tam bloudí vraků charý trup?

– Hlaď klidná s nebem na zásnub.

Má písky, zrádná úskalí?

– Jen zde jest klam, blud zvětralý.

Sní na dnu dravé obludy?

– Jen zde rvou hruď zla popudy.

Ční maják nad vln peřeje?

– Dím ráda: Ano! Naděje.

Tam nová země na dohled?

– Ach tuším celý nový svět!

Co tam, co tam, co v postřehu?

– Já nedohlédám od břehu.

Ó krátkozraká chudinka!

– Jen Škytka jsem, jen vzpomínka.

Mne nehaň! Hledím pátravě

skal s břehu k slunné dálavě.

Tam hartusem mě posíláš,

když odplulým k snům ustýláš...

Jich vzpomínáš a vzpomínáš,

přes moře rámě upínáš.

Má sestra Tucha odtamtud

vlá pozdrav ti sem v mraků rmut –

Pnu po ní ruce, vděkem tknut!

– A na cestu si strádej chud!

Když jitro v den se otvoří,

jde Škytka v dumách ku moři,

v dál bádá v Touhy předhoří.