LXXII. Kdož u rakve svého nepřítele

Kdož u rakve svého nepřítele

Může kojit ještě v srdci hněv?

Sebe prudší utiší se krev,

A duch míru vládne v klidném těle.

Komu studené se lůže stele

A se rubáš chystá za oděv:

Ach, tuť lítý mohlby jen lev

Řváti záštím smrti u postele.

Mroucí nežádá než jedno věno:

Odpouštěje živým prosí jen,

By i jemu bylo odpuštěno.

Nikdo smíření na soudný den

Neodkládej; neb v tu hrůzy dobu

Pán jen křehkost odpustí – ne zlobu!