LXXIII. Čermáček.

Aj ty švitorný zpěváčku!

Ty čermáčku stydlivý!

Proč tak temně zpíváš,

Ach tak temně po lesích slovanských,

Snad ti borové jsou lesy

Příliš černé, jak pohřebným

Pokrovem přikryté, –

Snad tě kalous děsí věštný,

Aneb výři houkaví;

Ach snad nedopýr ošklivý?

O čtveráčku, jen ty zpívej,

Skryj se ale v křoví stínu,

Zpívej, zpívej třeba kradmo,

Uslyší tě lesů hustých, černých

Poustevník a duch zaklený,

Uslyšev tě zaplesá ve srdci,

A to v srdci dobromilém. –

On si šeptne pyskem nedůvěrným:

Bys byl hlasitým slavíčkem,

By se pozastavil pocestný upřímný

Tvému rozuměje zpěvu,

Aneb bys byl orlem prudkým,

By se nad tvým zaradoval letem

K nebi hledě, odkud spása prší, –

Však i co čermáček malý

Prostým zpěvem, však upřímným

Veselíš ty pouštku moji,

Jen se vějičky chraň zrádné,

Na studánce naliknuté,

Pij jenom rosičku ranní,

A po listkách myj své křídélka,

Bys na lepu svodném

Neuváznul žalostivě,

Ach na lepě, co juž mnohé

Zkázu schystal dušince,

To dušince zpěvomilé. –