LXXIII. Nejednou jsem vídal, zabrán v hvozdů tiš,

Nejednou jsem vídal, zabrán v hvozdů tiš,

ústup v skalách šerý, kde stál prostý kříž

nebo muka boží, obraz Marie...

Ach, co smutku takový kout v duši nalije!

Někoho tam zavraždili, řada tomu let,

z krve jeho modrý zvonek s plnou růží zkvet’,

ale ten kout dýchá posud děsem tajemným,

ptákům do zpěvu tu není, chodcům vázne šprým.

Před lety snad stalo se tu velké neštěstí,

nejdivnější o tom v kraji chodí pověsti,

mění se a hynou v ústech lidu kol,

ale místo zachovalo odvěký svůj bol.

Zdaž to místo v stínech sosen, modřínů

není jako srdce lidské, v jehož hlubinu

padla rána, z které ono více nevstane,

kde květ každý, jenž tam vyrost’, krví zaplane.

Kolem stromů, které bleskem sžehl Bůh,

staří s úctou chodívali, zmlkl šum a ruch,

leč kol srdce sžehnutého bleskem osudu

hřímá, bouří pestrý život klidně, bez studu.

A přec ono stejně svatý asyl jest,

kam jen právo má se dívat zástup hvězd,

srna kde a kolouch v běhu sotva mohou stát,

kde můž’ poutník polekaný jen se požehnat.