LXXIV. Je v senoseči,

Je v senoseči,

dělníci slunéčku vděčí

veselým zpěvem;

pohlížím za milým zjevem.

Do výše vzrostly kopy;

druh děvče za pás chopí,

děvče se brání,

netuší ani,

že s rukou chlapcových slétá

do sena, kam je druh metá

z nenadání;

kolem kol plno je smíchu:

„Počkej jen, splatím tvou pýchu

při prvním kvasu!“

a seno si vybírá z vlasů,

leč vybrat je nelze, jen stěží,

hoch chce jí pomoci v díle,

obratem děvče však milé

oplátkou v kopku jej smete

a v dálku létne.

V kopce hoch leží.

Nežli se vydral a zdvih,

dvojnásob hlaholil smích.

Děvče i hoch se pýří,

večer se u vrátek smíří.