LXXIV. Smrtonoško, Velkonočko,

Smrtonoško, Velkonočko,

vím, kdy přijdeš asi?

Až pašijí, trudných výtek

zmlknou truchlé hlasy...

Bělostné paschály

pět ran zlatem planou,

radostné chorály

vonným tichem vanou,

Alleluja na vzkříšení

za hlaholu zvonů, –

noc se touhou blaha mění

vesny po zákonu.

Od hrobu z tmy Kalvarie

s Tajemstvím se právě

průvod k oltáři tu Věčna

vine v hvězdné slávě.

Fanfáry vítězné

tklivé hlasy dětí,

v popěvy líbezné

palmových van snětí,

oblačnou se prapor vlnou

nad průvody třese,

východ září neoslnnou

rdí se v toužném plese!

Nad západem v blankyt plane

zlatá nebes brána! – –

Velkonočky, odtud, odtud

k jitru hledím z rána.

Slunce si v boží hod

na východě skočí, –

kloním se za obrod,

v blahu zamknu oči!

Hle, kde v poli hřbitov chudý

za bílou sní zídkou,

zaleje se světlem všudy,

hlohů kvete snítkou.

V hrobích sny se na den těší,

šeptají si v rovech,

kdy jař půjde Velkonočka

světit po hřbitovech.

Na travách stydne-li

mhou vzdech mrtvé hrudi,

vypije s pocely,

co ji chladu studí.

Den jde v touhy Arimathej,

píseň volá na ret,

slunce zve: Jdi napřed, chvátej,

v modrý Genezareth!