LXXIX. Studánka.

Prýští se studánka pode křovím,

Jako slza pod obočím černovlasým,

A potůčkem teče hovořivým

Po vábících smysly lukách;

Jako slza teče po barevných lícech

Cudné panny lásku skoušící,

A to teče k spáse louky,

Proto se vždy jasně směje,

Jak se směje srdce dobročinné;

Slunce, měsíc, hvězdy

Rády se v ní shlídají –

A když nebe zasmušené

Slzy blahodějné vylévá,

Studánka si též zakrabí

Své čelinko studené;

Jak se vypláče nebe,

Vyjasní se též čelinko,

Vyjasní se očko modré

Vývařivé studánky –

A když kráva tupocitá

Přežvýkavši krásu louky

Přiblíží se žížnivá,

Podá ji hostinský kalich

Stříbrného toku ráda,

Jen tu, když hovadským krokem

Do prsou ji tlápne citlivých,

Nevrle se zakalí,

A zabublá rozhorlená,

Brzo však se stiší hněv mladický,

Zas se modré očko směje,

Snad to řecká tam Najada,

Nebo slávská dušinka je klidná.