LXXV. Jest jitro s provoda. Den nad ovlhlé lesy

Jest jitro s provoda. Den nad ovlhlé lesy

mlh nádech vypil k blankytu,

v jas nad líchami skřivan jásá kdesi,

jař zelená se po žitu.

Sníh, v ručej roztálý, skal přes útesy

v mech hvozdů v úžlabí se řine korytu,

z luk nad slatinou kvílí plachých čejek děsy,

květ puká z listů závitu.

Dech polí tetelivých vln v dne voní plesy.

Zas touha života plá v řasy úkrytu, –

vstříc slunci čelo bez clon chmur: Ó Vesno, zde jsi,

k nám vítej, vítej k pobytu!

Hor dálné vlny beze sněhů

se vzpomínavě modrají

jak moře z výsep slunných břehů. –

Zas padni mlha na mou stezku,

z ní chladnou rukou potají

mně k hrudi sáhni, družný stesku, –

nechť! Hlavu z mlh myl's rosou jasnou,

než pašije se zpívají

a velkým pátkem světla hasnou.