LXXV. Vůkol vše vadnutím voní,

Vůkol vše vadnutím voní,

poslední shrabaná seč;

z vesnice klekání zvoní

v hrabaček zpěv;

konec je práci,

sbory se k domovu ztrácí

chlapců i děv.

Slunce již zapadlo.

Hoch rozjařen

čile se děvčete chopí,

děvče oči klopí,

křičí,

hoch hlavu tyčí:

„O nekřič jen,

na tebe hleděl jsem celý den,

jak švarná jsi a milá,

však jsi mi snoubena

k života kvasu,

kéž bys už ženou mou byla.

V mém srdci radost se nítí.“

A bere ji kolem pasu:

„Jak oko Tvé slunečně svítí;

jak v bouři kvítí,

mé srdce se třese,

pojď!“ A již si ji nese.

„Konec buď veškeré práci:

do hnízda spěchají ptáci,

my najdem hnízdo v tom seně.

Tam tebe zulíbám,

jak rád, jak rád tě mám,

že umřel bych pro tě bezprodleně!“

A zas ji objal v půli,

oba se k sobě tulí.

Měsíček zašel, jim k vůli.