LXXVI. Jedno a Vše.

Pověz vlnko šedivého dýmu,

Kam se valíš na křídélkách houpavých?

Viď, ty hledáš sestry outlotkané

Jak myšlenka myšlenku.

Připojíš se vroucím objetím,

Připojíš se k přátelskému spolku,

A to k spolku pevnějšímu,

Čím je odpornější tuhá

Horních krajů násila,

Až splynete v barvodělnou

Útrpných nebes slzíčku, –

A po tvářích nebes zasmucených

Ty slzíčko žádostivě stíkáš,

Zvlažiť plamen země bolesti; –

Však líbajíc těšitelně

Ústka, ňádra bylinek,

Nemáš stání – dále spěcháš

S náručí pro sestry odevřenou,

Naleznuvši tak přitiskneš,

Že tělička malé boubelaté

V jeden splynou klín plnější,

Ten zas nový hledá sňatek; –

Juž mocnější sebrav oudy

Co červíček v koleji se plazí;

Víc červíčků ještě němých

V jeden se potůček slíbá,

A potůček juž má hlásek,

Maje smělosť v oudech čerstvých

Zdorně hájí vlasť milou svou;

Juž jej husa nevypije lakomá,

A kamínek nezabrání běhu

Ani chlapců hravých splávek. –

Aj potůčku zdornoběhý

Co svým neodpočneš oudům,

Tak napilno namáháš se

A tak bubláš zavždy nevrle?

Zdá se, že mi bubláš za odpověď:

Ach já hledám bratříčka milého,

By se semnou spojil věrně

K dosáhnutí cíle mého,

Který já sic neznám sprostý,

Ale živě cítím v prsu nepokojném. –

A potůček nehledá nadarmo;

V krátkém čase mnoztví

V jednu sílu shledá se mladíků;

Proud to mužný; neotrocký,

Dlouhý život má a ziskonosný,

On se směje malého človíčka

Předepsané vazbě, hrázem,

Věčným skálám jen se vyhne,

A to hlukem, jak by nepodal se,

Ale hrdým vyhýbá se během, –

Však vím, proč se vadí hlučně;

Že mu skály zabraňujou rychlej

V náruč vlít se řeky snoubné,

A s ní v jeden vtěsnati se život;

Objetí to bude vroucí, pevné,

Že se nezpustějí lásky,

Až se v šírém octnou oceánu,

V svatý rozplynuvše vesmír,

Pro nějž není hrobu více

A hrobaře nižádného. –

Tam spěla vlnka dýmu šedivého,

Tam i slza nebes tváří,

Tam potůček bublavý,

Tam proud s řekou objatý. –

Aj co pravíš člověče nádherný,

Jenž ve úzkých srdce mezech

Na práchnivých žádostech uvázneš!