LXXVI. PROF. DR. ZD. NEJEDLÉMU

Tak často na mě pustil jste svou střelu,

můj střapatý, kyselý konfusie –

dnes odpovím jen hrstkou ritornellů.

(Prý dokud vojákem jsem byl, prý tuze

– ač Zdeněk Nejedlý mě napomínal –

já káru reakce táh v státní struze.)

Nuž pomůžeme trochu hlupáčkovi,

– jak praví Rus – Že voják slouží mlčky

dnes každý kaprál profesoru poví.

(Prý nezamyslil jsem se – jistě v pýše –

a nechtěl nésti trudy Nejedlého

a tovaryšem býti továryše.)

Věc nátury a vkusu. Byl bych prvý,

jenž šel by s ním snad – jenže vidím, cítím,

že je to nudný patron s octem v krvi.

A potom: radí, káže, hrozí hlasně,

pět roků vysvětluje, přesvědčuje –

a člověk ptá se: Co pak chce on vlastně?

(Prý nyní naříkám a pláči mnoho,

leč, oč on staral se tak celá leta,

prý nevidím já východiska z toho.)

(Prý čirá skepse jsem a pranic více,

prý nedovedu už těch věcí chápat,

jež on osvětlil jako vlasatice.)

Tak nadhodí mi spoustu věcí křepce

a mám já nyní koštětem mu smýčit

prach, pavučiny v pošetilé lebce?

Proč čte mě? Stačí ingeniu jeho

ta otcovská a positivní moudrost

starého Boleslava Jablonského.

A pro dnes tedy, konfusie, vale!

Tu a tam příště dovolím si dát vám

ne slzu, ale cukrlátko malé.