LXXVII. Hledali tě, hledali

Hledali tě, hledali

na Sinai v bleskném dýmu,

kde prý v hromech zvedaly

se tvé vzlety k Nejvyššímu.

Nad ňadry pak Přírody

z polo odhalené řízy

kmital jim pln lahody

čistý profil tvůj a ryzí.

V ohromných měst Babelu,

v skráni se znamením Kaina,

s tváří zvrhlých andělů,

velká byla’s jim a bájná.

V dějin bouřném pochodu,

v lidstva horečnaté snaze,

ve rozruchu národů,

v dobra i zla rovnováze,

v tříšti starých božských soch,

v rumech měst, kde bují býlí,

a kam čilimník a hloh

dští květ zlatý a květ bílý,

mluv si tajem starých run,

pěničkou si notuj v keři,

mystickým buď vzdechem strun,

chlebem srdcí, která věří,

buď si duchů opiem,

zpátky hleď, leť napřed o věk,

mečem, vzdechem buď neb snem,

věčná budeš – pokud člověk!

Tebe má v svém srdci on,

promítá tě v kosmu bezdna,

zkad se vracíš, rajský tón,

úsměv, rosa, záře hvězdná.

A tou poutí od věků,

pokud jedno srdce bije,

zdráva budiž v člověku,

nesmrtelná Poesie!