LXXVII. PODZIM 1925

Tož tedy domek – malý domeček,

a jak jsme chtěli, domeček svůj vlastní –

však čert ví, jak nám vše to dopadlo:

my nejsme, nejsme v domečku svém šťastni!

Je k zalknutí v něm – okna otevřít

si netroufáme – bojíme se křiku,

že táhlo by, že zima venku je,

a máme plno zlobných nájemníků.

To Michl nadává a sakruje,

a Rudý kouře, po stěnách nám plije,

a negramotný Jura poroučí,

co ctít a nectít smíme z historie.

Hlav pět je ponořeno v karbanu;

do kapes lhou si, hrozí sobě pěstí,

a hrají bezstarostně o domek

a tvrdí nám, že je to naše štěstí.

Řád domácí nám hlásá ze všech míst,

co všecko v bytě nedělat se smí,

teď přidáme tam, kterak kriminál

má křiklouny vést ku vlastenectví.

A peněz stojí ten náš domeček!

bůhví, že nám jde hlava kolem z všeho,

pracovat – inu, když víc projí se,

a šetřit – jenže šetřit není z čeho!

Co dělat bratři? Okna zastřeme,

ať neuvidí něco oči něčí!

Nepípnout ani! Aby nebylo

pak po sousedstvu všelijakých řečí!