LXXVIII. Nic duše mé tak nesílí

Nic duše mé tak nesílí

jak rozvlněné obilí!

Ó pohleď jen v jeho hlubinu,

co v něm je tónů a odstínů,

jak vítr klasy nachýlí

z bledého zlata, jež se mění

na tmavé v každém okamžení,

ať stojí klasy nebo leží,

jak oblaků stín přes ně běží,

k vlčího máku rubínu,

co světel tu a přechodů!

Tu měkkost viz a lahodu

ve chrpě, vice, v svlačci bledém,

na jitroceli stříbrošedém,

kde slétají se motýli,

by rosné perly vypili.

Nic duše mé tak nesílí

jak rozvlněné obilí!

Ó považ jen, co všecko snese,

bouř deptá je, jím vichr třese,

jak sviští to ve klasů lese!

A déšť a kroupy tisíceré

na holé pláni, vše tam pere,

a slunce úpal neúprosný...

vše strpí, nežli vánek rosný

je opět v sladkou hudbu zvlní,

než hvězdami se nebe plní

a cvrček zpívá ostrou notou.

Ó sladký sňatku ducha s hmotou!

Ó symbole, za krásou, vnadou,

jež zpíjíš vínem duši mladou,

chléb sílící pro ruce dělné

se stkává v písni nesmrtelné

a v pravdě, která nemýlí...

Nic duše mé tak nesílí

jak rozvlněné obilí...