LXXX. Kočičky zas pučí

Kočičky zas pučí

mladé na sněti,

jarní potok hlučí

ledů ve změti,

skřivan kdesi jásá:

Radost, láska, krása!

Srdce, jak je ti?

Slyšíš? – Ve tvém nitru

hrají andělé;

z noci v den cos k jitru

tíhne vesele

jako křídlo bílé...

Snad je tato chvíle

květná neděle?

Z daleka i zvony

ozvaly se již,

slavné, vážné tóny,

a zní blíž a blíž;

svatá chvíle Smíru

letí po vesmíru,

snímá starou tíž.

Kočičky zas raší,

v houštině tik’ pták,

vše jest velké, krasší,

líbeznější tak;

velké odpuštění

zem na Eden mění,

vzhůru do oblak!