LXXXI. S rosou tichý úkoj padá

S rosou tichý úkoj padá

v srdce květin, v tíseň trav,

v hnědý samet plynou lada,

skvrnami v něm bílý brav;

z dálky kdesi

mezi lesy

kvílí zvon a hlučí splav.

Srdce! Tak je nejlíp tobě!

Velký měsíc z hustých par

uklání se k zemi v mdlobě,

kterou ztýral denní žár.

Jsem jak země,

luno, ke mně

schyl se v duše suchopár!

Poros mlhavým jej svitem,

měkkou světla peřejí,

vášně uspi, pohni citem,

rozdechni v květ naději,

ať se nitrem

s novým jitrem

všichni ptáci rozpějí!