LXXXII. Tajné zdroje, jak jdu lesem,

Tajné zdroje, jak jdu lesem,

všady spád svůj mají,

mezi mechem, mezi vřesem

ven se prodírají,

a kde zurčí v kráse prosté,

pomněnka sní, zvonek roste,

motýl s vážkou jsou tam hosté,

jahody tam zrají.

Často myslíš: Místo zprahlé

opuky neb jílu,

ucho skloň, pod zemí náhle

živou tušíš sílu;

teď to klepá, teď to splývá,

šumí, zvoní, nota snivá,

tušíš ji, jak v skále zpívá,

uvězněnou vílu?

Po zvuku jdeš, však již kolem

zem se šatí listy,

kroků pár; jdeš květným dolem,

kouzelnými místy,

a tu omšený kde kámen,

blatouchu kde hoří plamen,

v sítí blýská, tryská pramen

průhledný a čistý!

Tak jest v žití. – Pouště není,

aby v konec boje,

v zápas a trud každodenní

osvěžení zdroje

netryskly nám duše z hloubi

zřídla, běh jichž láska vroubí,

naděj svádí, v pramen snoubí.

Viďte, písně moje?

Někdy, byste v azur tryskly

svěží, nespoutány

ptákem výskly, duhou blýskly,

třeba tuhé rány!

Z ran však ducha na bojišti

nový zdroj se síly prýští,

rány, písně v doby příští

buďte požehnány!