LXXXII. Tak podivně časové se mění!

Tak podivně časové se mění!

Nevděčný čím zhrzí nyní svět,

To věk lepší požaduje zpět

A co drahý odkaz si to cení.

Žije, umře a ztlí v zapomnění

Mnohý – až po dlouhém běhu let

Teprv jeho přijdou na pamět

Zásluhy jinému pokolení.

Co by uznalejší dalo za to

Potomstvo, by mohlo mnohý prach

Mít a ctít jej nad stříbro a zlato!

S pečlivostí mnohý hrob se hledá;

Kde jest? kdo ví o něm? Nikdo, ach!

Nežli sama minulost jen šedá.