LXXXIII. Město boží, o němž báj

Město boží, o němž báj

starých věků vypravuje,

svatých nebe, Dantův ráj,

moje pout se k němu snuje;

čím však víc mne kruší stáří,

jinak v mojí mysli září,

jinak se mi představuje.

Dnes bych skoro říci moh’,

s člověkem že rost’ jsem stejně;

co v snech blahých tušil hoch,

k čemu přiznat bál se chvějně,

vidina ta zářná, bleskná

dosud v bezdno mého teskna

plá, nechť jinak – čarodějně.

Město boží! jindy hrad

v rajské nivě s luzným vděkem,

nepřestal strom kvést a zrát,

oplýval kraj strdí, mlékem:

hradby achat, safir brány,

střechy, strop hvězd směsí tkány

v stejném lesku každým věkem.

Po smaragdu zkvětlých niv

chodí sbory šťastných duchů,

láskou družnou každý živ

cítí věčných slastí tuchu,

na harfy a na cymbály

Hospodinu věčné chvály

z každé houště zvoní v sluchu.

S liliemi ve dlaních,

všichni v bílé ctnosti říze,

a hvězd sedm na skráních,

zapsáni jsou v žití knize,

z trojhranu co mystického

proudí jas a život všeho

v stálém obrodu a míze.

Dospěti tam – ideál!

Za cíl všeho to jsem cenil,

s žízní, hladem bral se dál,

ostruha to v krok, jenž lenil.

Vidina ta vytoužená!

Však i na ni padla změna,

jak můj bájný sen se změnil!

Město boží! Posavad

stejně duše má v ně věří,

ale zmizel bájný hrad

s duchů muzikanty v keři,

a ti svatí s liliemi,

znaky symboliky všemi,

zbledli v hlavě, kde se šeří.

Zřím teď v ducha vidění

prostor, kde se tísní davy,

nemožné jsou k sečtení,

hlava těsně vedle hlavy.

Ruce, nohy plny prachu,

oči v slzách, ňadra v strachu,

ztýráno vše do únavy.

V nedohledných zástupech

k stolu bez konce se tlačí...

„Máme hlad!“ zní jejich vzdech,

sotva plný stůl jim stačí,

a když každý sytý vstane,

v světle každá bytost vzplane,

Bůh v tom jejich středem kráčí.

Každá rána zcelena,

bolestí a vzdechů není,

každá tužba vtělena

v svatvečera dlouhém snění,

a kde úkoj marná snaha,

v rány srdce aspoň sahá

svaté Smrti zapomnění.

Tak teď město boží zřím,

takto k němu spěju poutí.

Dej Bůh nohám schváceným

u bran jeho spočinouti,

v stínu lásky mezi všemi

složit hůl, šat se škeblemi,

věčný mír tam obejmouti!