LXXXIII. NAŠE LITERATURA

V podkrovním kumbálku pan domácí ji trpí,

– jsouť ještě dobří lidé na světě –

má oči vybledlé jak čekanky neb chrpy,

je starou pannou v truchlém odkvětě.

Má bouřnou minulost, dnes neřekl bys sice,

dnes po domě se ví a vyzná se,

že na ni ničeho říct nemůž domovnice,

či že by kompromitovala se.

A prací rukou svých se přepočestně živí,

všem denním modám vycházívá vstříc,

vkus, vzorky dodává jí Francouz vymýšlivý,

i z Němec leccos objednávajíc.

I s Ruskem styky má, i Angličané noví

dle potřeby jí rádi pomohou –

tak očka na stráži, kde se co kmitne, loví

a ráda pustí se za každou předlohou.

Tu krajky k spodničkám, tu drobné kapesníčky,

tu ponponky a kvítka umělá,

domácí čepičky a něžné pantoflíčky –

jak kdo co chtívá, všecko udělá.

Leč ne jen firlefanc – i ze solidní látky

zná robit věc pro prvotřídní krám,

i punčochy zná plést pro naše statné matky

i mřížky lýtkům našich lepých dam.

A práce její má svůj odbyt i své jmeno

a její umělost i ctitele –

je zjevně blažena, když co je pochváleno

a ruměnec má hnedle na čele.

A jinak neplete se do domácích věcí,

ať líbí se jí co či nelíbí,

vždyť domu majitel i nájemníci všeci

se také na ni podívali by...