LXXXIII. Šemík.

Šumí lípa šumem na polou rozumným,

Jak by chtěl se větr zdvihnouť,

Jak by sama chtěla větr zrodiť. –

Pod ní sedí čelem zakrabeným

Slovan, to dle tváře a dle zdechu, –

Z oka tajená se slza prýští,

Nestejně mu v prsách srdce tluče; –

Brzo z mála zachvátěno litostí,

Brzo hřmotně, kdy smělejší

Krev ve žílách honí úmysl. –

Aj lidičky znamenejte dobří,

Proč pod lípou žal šumící

Sedí statný muž, hledící,

Jak podzimní ráno hledí. –

Jest to jezdec svržen s koně,

A to s koně se Šemíka;

Vychován však kůň ten není

Na pozemských pustinách neb v chlívě –

Ale brat je Pegaza řeckého,

Jenž nadzemským krmen chlebem,

Též nevšední prudkosť má a oheň,

Dlážděné on nenávidí cesty,

Ale hornatou se bere dráhou,

Neptá se sloupů a ruk malovaných,

Dalekoli na najbližší hospodu,

Však cíl v oku maje bystrém:

„Pane drž se,“ zavolá na jezdce,

A s ním spěje věrný k spáse,

Nedbaje na hradby, na příkopy,

A na hloubku proudů šírotokých. –

Kde letí, povětří stíská,

Větr stíská srdce zas diváků,

Že jich touha pojme směloletu,

Zrak že k cíli obrácejí;

Však kde pevným kopytem zadupne,

Zem se v okolí otřásá,

Pobouří se obloha a na čas

Blesky – hromy – lijavec, pak

Ticho – modro – úroda. –

Zazní hlahol trub a kotlův,

Ověnčen sestoupí jezdec,

Nový si zasedne v sedlo,

Horymíra následovník,

Však ne každý stejným štěstím;

„Pane drž se,“ řičí Šemík,

Na každého jezdce řičí,

Však mnohý vypadne ze třmen,

Padnuv přijde ke úrazu;

Ach! a Šemík dále letí,

Dále letí dráhou věčnou;

Toť, co jezdec čelo krabí,

A co hledí jak podzimní ráno

Pod košaté lípy šumem;

Smělonohý Šemík nevyzpytný

Po druhé si hurtem lítá straně,

Z které nám nesvítí slunce. –

Aj kdy otočen se vrátí?

A kdy tobě výskavému

„Pane drž se“ poznovu zařičí?