LXXXIV. BALADA VYŠEHRADSKÁ

Z pod kamene hlas ztýraný

se ozval mistra Smetany:

Je půlnoc, Nerudo! Či spíš?

Ty, zastaň se mne! Jene, slyš:

Já muzikant byl, dobrý Čech,

však bil ses za mě po vlastech,

teď nějaký chlap nemoudrý

můj životopis píše prý,

ty víš, jak já byl za živa,

teď mi ten člověk přišívá

svou rudou hvězdu na jmeno –

tvé pero bylo broušeno,

ty, Nerudo, tys byl můj štít,

ty musíš tohle překazit!

Hlas z hrobu Nerudova odpovídá:

Jsme mrtvi, Smetano, a to je bída,

neb mrtvý musí se vždy tiše chovat

a nesmí bručet, nesmí protestovat,

tož mlč a lež, a doufej, že ti živí

na tolik budou k tobě spravedliví

a zohavit tvé jmeno nedovolí.

A ostatně, když tebe to tak bolí,

mně též – a rost jsem pod slovanskou lípou –

ten chlap chce přišít hvězdu pěticípou!

Tu ode zdi se ozve polekaný

hlas Němcové: Oh, pro Kristovy rány!

Mně také šil ji! Ani v hrobě není

pokoje pro to moje utrpení!

A na to smích se ozval pronikavý

jak hudba jeho, srdečný a zdravý,

smích Dvořákův: Teď chvála pánu Bohu,

já bezstarostně v hrobě ležet mohu,

jsem rád, že chlap ten za onoho času

nenechal na mně poctivého vlasu! –

A nato stichl jeho smích

i vzdechy těch tří nešťastných,

bez klidu leží, naděje –

vy, dobří lidé, chraňte je!