LXXXIV. Jak malý vloček bílé pěny

Jak malý vloček bílé pěny

na nebi měsíc bled a tich,

kol břehy v dumách pohrouženy,

a na všem kouzlo, jak bys dých’.

Číš blankytná se volně klene,

jas v středu, tmavší po kraji,

lehounký vítr loď mou žene,

a vlny hravě splývají.

Pár bílých racků letí v dáli

a zapadá kdes za obzor,

vše hlasy, zvuky zumíraly,

ba nezaskřípe ani vor.

V tom velkém, slavném tichu jitra

jak smíření cos ukládá

se na vše těžké rány nitra,

jímž jediný cit ovládá:

Jak měsíc po daleké pouti

bez hořkosti, pln soucitu

se ztratit, tiše rozplynouti

v nesměrné tůni blankytu...