LXXXIV. Jarní noc

Jarní noc

na bílých měsíce vlnách

snáší se k zemi,

z parku

bolestně zpívá

slavík svou rozkošnou píseň.

Ta píseň volá mne ven.

Po sadě bloudím v dumách,

opojen ptačí jsem písní,

duše má plna je touhy

po písni jako je ona,

již pták pěl v jasné té noci.

Marně,

vracím se,

usnul jsem

zanesen duchem,

v neznámý písní těch rej,

k zdroji, z nějž slavík pil kdys,

vše jsem zapomněl,

a když jsem procitl,

byl jsem stár,

z pohádky mnich.