LXXXIV. Zadržet chtě nepřítele v tahu

Zadržet chtě nepřítele v tahu

Břetislav mu svěřuje svou krev:

Rozkoš jeho, mladý Spitihněv,

Vydává se do zástavy vrahu!

Těžce od domácího se prahu

Loučí pachole, mu na oděv

Kanou slzy – bolesti to zjev,

Jižto cítí opouštěje Prahu.

A čím dále k cizině se blíží,

Tím víc mladé srdce krvácí,

Tím se nazpět častěji ohlíží.

Na pomezí ještě naposledy

Do milené vlasti obrací

S povzdychnutím uslzené hledy.