LXXXIX. Čáka.

V čem se vlasti! kocháš, v čem tvoje útěcha?

Než, jak matky dobré, v nezmařených dětech?

Kam cílí zdařené mládeže toužení,

Než plniť svěcenou náději matčinu?

Slyš prudký syne! slyš dcéro milostivá!

Obraz šlechty mladých v mysli vyjasni si,

Tvrdý slib ukovej v zápalu soukromém,

Mužně k odporu stáť, hanbě a násile,

Nevzíť larvu na tvář, pravdy ke úrazu. –

Jak tam nestydatým maškary jdou krokem!

Však tu tváři zakrýť larva nepostačí,

Juž má náruživosť utlapanou stopu;

Tam ďábel patrnou vryl v oko podkovu,

Drzá hanby tu dlaň vytlačená v čele,

Psovskou tuť lichotou zas hrbatí se vaz,

Pýsky bledé lemujou osladěnou hubu,

Kdež mistrně učí klam slovo uhladiť,

A slinou hadovou schystati k potřebě,

Jenž má v hlíně kořen peklu zaslíbený. –

Tam se hřmotně jeví velkonosá hrdosť,

Pištící se plazí zotročenosť v prachu,

Držky mastnohubý tam panegyricus

Vzívá, somně novou chuť očekávaje,

Líný duch tuku jest zásoby hlídačem –

Ejhle tváři žlutou vysmaženou z masa! –

Tuť závisť vrčivá pevně se zažrala,

Sestru svou lakomosť k spolku pozvavši si;

Modlář tam se motá chlastu ve závrati,

V kostech zekřivených jed dlabe chlipnivý,

Hyzdí juž v početí právo potomkovo. –

Přestaň hanbu našich hlásati Můzo má!

Ty však vlasti zaraz v mládeži kotvici!