LXXXV. BÁSNICKÁ SLÁVA

Třikráte sláva velká všenárodní

se u nás v Čechách ku básníkům skloní:

let šedesát ti: přijdou bratři rodní

a spolky tebe telegramy honí.

Ten den má kouzlo: bída byla z mláda

a život potom – práce, ústrk stálý –

v ten den ti aspoň nikdo nevynadá,

v ten den tě kde kdo blahosklonně chválí.

Po druhé: když tě vloží v rakve stěny,

tu přijdou noviny a národ v smutku,

hlas zavane po vlastech rozteskněný,

host řídký, Sláva, přijde zase vskutku.

Ne na dlouho – jen oschla hlína rovu,

už odchází – mřeť mnoho výtečníků –

však navrátí se, jistě jednou znovu,

s ní národ plný uznání a díků –

v den třetí – jakýs jubilea případ,

let padesát tlít budeš v rovu hlíně,

či stoletý den zrozenin tvých připad,

či desku na dům dají v domovině –

Pak vyndají tě z hrobu jednou ještě,

a na očích stát budeš lidu všeho,

květiny, věnce, vzletných řečí deště

položí Sláva k prachu zesnulého.

A to je konec. Hrob se propadává,

běh časů nad ním neslyšeně pluje,

co velká, hlučná všenárodní Sláva

bůhví kde pohostinsky vystupuje.

Jen nakladatel, jenž tvé vydal spisy

s tou pošetilou vírou ve vděk lidský,

ke jmenu tvému vždycky povzdech mísí

a vzpomíná tě stále elegicky.