LXXXV. Čí se oko nezalilo,

Čí se oko nezalilo,

Když mu bylo opustiti vlast,

O ten nezná onné lásky slast,

Jížto nebe zde nás oblažilo.

A čí srdce v dáli netesknilo,

Ten necítil lásky žel a strast;

Za hřích těžký mělby to si klást,

Srdce jeho že tak tvrdé bylo!

A kdo vlast svou za zem každou smění

Lehkovážně, ten co povrhel

Vymazán buď z svého pokolení;

Zasluhujeť, aby bez památky

Zapomenut v zemi cizí ztlel,

Jenž co zrádce opustil své matky! –