LXXXV. Učenosť.

Moudrosti schloubou styď se nadýmati,

Jen znaje soukať osnovu mrákoty,

Ve bahně bloudivé světýlko!

Broučku malý noci svatojánské. –

Mládenče schopný, jenž chuti násilou

Moudrosti na chlum chceš se vyvýšiti,

A roušky pravdy zacloněné

Osmělenou se rukou dotýkáš; –

Aj darmo doufáš temno si zjasniti,

Aj darmo chystáš podpory nástroje,

I marně namáháš se bídně,

Bys nebe zázraky blíž přitáhnul.

Moudrosti zevnitř neklokotá pramen,

A světlo pravdy zvenku nerozže se –

Aniž se zrcadlí v povětří,

V nádobu marně lovíš konečnou. –

Rozhoď si svou siť nastrojená vědo!

Schloubné logické vějčky nalíkni si;

Darmo se pachtíš trpaslíku!

Nelze ti objati obra, pravdu.

Však ten kdo špatné hlíně nepoddaný

Volným je vládcem rozpěněné krve,

Čte vyryté citův plamenem:

Což vědy jest a co vůle zákon.

Neb má ve schránce, kdež je bytem duše,

Kde šlechty důkaz, práva a zápisy,

Obraz nebes, na nějž nevály

Zámětě náruživosti temné. –

Obraz nebeských soustava jest tahů

Bez míry četných, neschopených slovem,

Ty žárlivý rozum smazuje,

Až mu neostane nežli – zmíňka.