LXXXVI. Na hrázi kamenité ve úpalu,

Na hrázi kamenité ve úpalu,

kde chudý heřmánek jen schnul a vadnul,

u samé řeky na kořenech vrby

co míhalo se duhovitým leskem,

teď zvedlo se, teď kleslo, teď se třáslo

v prstencích srpnového slunce, v kterém

báň nebes hořela. Já blíže přistoup’

a pruhovanou zřel jsem kůži hadí,

jež plna byla kroužků, rýh a vzorků

se stopou úzké a sploštělé hlavy,

kde možná dřív že smrtný jed se tajil.

Já zvedl ji, hrát nechal proti slunci...

Kam zmizel had, jenž odložil ji právě?

Snad v nové kůži kolem již se mihnul

a sotva staré všim’ si, v které dlouho

žil pod kamením na vyhřáté stráni?

A já se ptal: Oč lidé, my jsme lepší?

Též starou svoji kůži odkládáme

a novou pyšníme se každou chvílí,

co, Bůh ví, od té čekáme, a starou,

v níž byla celá, celá naše mladost

a hloubka, naděj, svěžest, co zvem’ štěstí,

v ráz ochotni jsme vše hned zapomínat.

Po nových výbojích jdem v nové kůži,

co stará plna duhovitých proužků

u cesty míhá se a leskne z dálky

již zapomněna. Nad tou kůží hadí

já necítil, jak děsně slunce plálo

na dlouhé, sprahlé, kamenité hrázi.