LXXXVII Slavík na střeše mrakodrapu

Slavík na střeše mrakodrapu

o životě básní:

Nutno býti tak ukrutnými,

jsme-li takhle krásní?

Dívka celičká v růži rtů svých

na rtech básníka svého:

Nutno býti tak chudobnými

za bohatství takového?

Jako muškát pláče láska

v mansardovém šeru,

transatlantiky, aviony

letí na Kythéru.

Na světě jsou zbytečné věci:

milenka a básně.

Jednou aspoň žil by rád básník

zbytečně a krásně.