LXXXVII. Slávské Můzy.

Po třetí juž jara anjel

Blesknul z oka laskavého,

Dechnul ve klín přírody,

A příroda počala,

A to plodmi na tisíce; –

Dříve v krajinách poledních,

Pak i v naší milé vlasti

Chladným lesem ověnčené. –

Lámaly se pouta zimy,

Zahřály se kůry ledné,

S hor juž proudy hrnuly se

A na luka vylívaly;

Opadaly proudy hlučné,

A vysvitlo slunce vroucí,

Zahřívalo plod počatý

V klíně svaté přírody,

A příroda porodila;

Porodila též ve vlasti naší;

Juž počala tráva růsti,

Tráva však při půdě vlhké,

Juž bolvočko – čápí nosy,

Vlčí mléko, juž i mlíčí,

Potrava dobytka dobrá,

Aj juž i pomněnka

Odvírala očko malé,

Oko, v němž se nebe směje;

Růže své stydlivé ňádra

Nalívala, jarem jsouc těhotná,

Juž i stromů rovná síla

K obloze se jasné pnoucí

Šatila se lupením vlastenským,

Kvetly květem, za kterým co

Za oponou krásně tkanou

Strojila své mazly Vesna. –

Řekl jemný k sobě zpěvec:

Jdi a podívej se, jak jest mocné

Světla vítěztví neklamné; –

Toť výhlídka těšitelná!

Výhlídka to na vlasť květnou,

Květnou v háji, v poli, v zahradách; –

Vešel mladík plným srdcem

Vyskoumati, jak juž milá

Náděje dozrává květu; –

Vida radoval se v srdci,

Chválořeče nebi po údolí kráčí,

Po údolí při potoku pískonosném,

Bujným ověnčeném proutím.

Ha co bledneš jinochu a červenáš se,

A co trneš po všech oudech?

A netrneš děsem neb bolestí,

Ale nevýslovná rozkoš

Z tvých se očí svítí lakomých;

Ba jenom ve zraku duše vězí,

Zrak je upřen mezi proutí

Na výslunné místko v potoku

Vydlážděné pískem najdrobnějším;

Tam se koupaly tři panny,

Jedna zdá se slíčnější než druhá,

Sestry že jsou, na nich viděť. –

Toť proč duše mládence bujného

Stoupla v oko lakomé –

Vidouc těla jako tkané,

Ne ze světla a ze země,

Z růžové však vůně a ze světla –

Oudy rozměru klassických časův,

Přec rozměru rozlíčného,

A z každého oudu jádrného,

Najvíc z tváře však a ňáder,

Nesmrtelná usmívá se mladosť,

Plápolá však milosť z očí

Rozdýmaná na ohništi citův,

Ale to ohniště rozníceno

Bez podkladu jest zemského,

Aniž kouř vydalo tmavý,

Nímž se zemská láska kalí;

Vida to zpěvec okouzlený

Bál se, by dech úzkých prsů,

By krok nezradil ho vlastní,

Zkameněť co socha žádal,

Oči podržeti jen a srdce živé; –

Však ho juž uhlídla panna jedna,

Usmávši se okáže ho sestrám,

Těmi promluvíc naň slovmi:

„Neostýchej se Slováčku!

Přistoupiti blíže, víme,

Že jsi k nám zajatý láskou,

Jen že nevíš rozeznati

V srdci rozhořalém, rozvlněném,

Kterou více sis zalíbil.“

Na to druhá ve hovoru jasném

K tomu ho též pozvala,

Spěšněj otáčevši jazyk mazlivější;

Třetí, ať přistoupí, dovoluje,

I šat odhoditi radí. –

Zdálo se tu mladíkovi,

Jakby hříchu Adamova

Nákaza mu smazala se z duše,

A necítil, že se nahoty má styděť,

Jak to Adam necítil před pádem;

Odhodil šat úzkoprsé módy,

Oudův zdravých záclonu odhodil,

Přiblížil se směle k pannám. –

„Aj vy dcerky vlasti Slávie,“

Takto počal důvěrným si hlasem,

„Ač vás všechny ctím milostné,

Žádnou nenacházím dokonalou,

Ač jsem sám ze zemské půdy pošlý,

A vy dcerky sňatku jste vyššího;

Jedna usta má až příliš hrubé,

Druhá příliš mazlivá jest,

Třetí ač mi jest najbližší,

Ach mi velmi zdá se úzkoprsá –

Všechny bych vás chtěl obejmouť,

Všechny sňatkem jediným –

Pakby poklid srdce našlo slávské;

Ach dej mi to matko Slávie!“

Věrným při tom dech si prsem. –

Ejhle ucho naklonila

Prosbě vroucí matka Slávie,

Růžovém se znáší ve oblaku,

Duhou obvinula všebarevnou

Dcery drahé láskou spiaté,

Tiskla, tiskla v sňatek svatý,

Až je v jednu stiskla osobu. –

A tu zpěvec jednu cítě pannu

V náruči své citelné,

Hledna ve tvář dokonalou,

Na prsa jí padne rozčilen.

Ha tu rozkoš ním zatrhne,

Ach tu probudí se ze sna,

Neb to vše jen sen byl sladký;

Probudiv se v ruce drží,

Co byl večer do ruky vzal upřímné,

Byl to epos novočeský:

Půtka dvouch to obrů svět děsící,

Obra I a Ypsilona.