LXXXVII. Tempe! Tempe! Údol smavý

Tempe! Tempe! Údol smavý

vlhké, vonné, svěží trávy

prodchnut hudbou zefyrů,

bukolických píšťal plný,

kde pták zpívá, zvoní vlny,

asyl nymf a satyrů,

v skalách Pan kryt čilimníkem

chodce děsí hlasným rykem

a s hor stáda plaší, shání,

věčný máj i vinobraní,

pocel slunce vesmíru!

Tak v mé mysli roztoužené,

zkazkou věstců odkojené,

bohů ten se údol smál,

až tu na své pouti bludné,

po pěšině málo schůdné

v jeho klín jsem nazíral;

patřil holá na skaliska,

kde se štěrk a slída blýská,

místo faunů koza stěží

po vymletých srázech běží...

Sprahlá půda v lůně skal...

Kde jsou bozi? Nářek marný!

Hélios jen povoz žárný

žene v dál jak před lety;

jestli v běhu svém tu stane,

kraj zří, který hoří, plane

holý, pustý, zakletý.

Vzkřísit kouzlo – snaha marná!

Cikady jen jednotvárná

cvrčí nota v chodce chůzi

jako v duši bez illusí

fádní píseň poety!