LXXXVIII. Stará hruše nahrbena

Stará hruše nahrbena

v poli stojí sama,

v haluzích jí vítr stená,

píseň ta mi známa.

Když jsme staří, sami v světě,

po odkvětě,

nemůže to ani jinak, strome, býti s náma!

Máj byl, léto přišlo za ním,

kolem zář a kvítí,

nám cos chýlilo se k skráním,

mladost, radost, žití!!

Touha, láska a sny štěstí!

Jednou kvésti!

Nemůže to ani jinak, starý strome, býti!

Nyní zvolna přijde zima,

cítí ji má duše;

pod sněhem kmen holý dřímá

v delší zimy tuše,

k nám se rubáš dlouhý, bílý

stejně chýlí...

Nemůže to ani jinak býti, stará hruše!