Lynkeus a Hypermnestra.

Io! Hymenee! vlasů pestré stužky

juž rozvažte, i pás; ať na podušky

juž sprchnou květy liliových těl!

Ó neplačte juž, družky,

spíš záviďte; juž čas, by polibek

na údů nahý vděk

jak nedočkavý motýl odletěl!

Doznívá hymna. Na ulicích šero.

Ty stále v dumách pohroužena, dcero?

Jen okamžik a z hodovníků síně

se ozvou kroky, v krátce na tvém klíně

se octne hlava barbara a zrádce.

Nuž bozi s tebou. Budu mluvit krátce.

Věz, naše spása ve tvých rukou leží.

Jeť vášeň oř, jenž těká bez otěží,

jej sotva ruka muže zdrží v cvalu.

Leč dnes máš ty, ó dítě věčných žalů,

ty vonný květe nedotknutý posud,

jej zadržet! svou něžnou rukou osud

máš zvrátit z kolejí! Nuž slyš, co pravím:

Až Egypťané rovní vlkům dravým

v tu vrazí síň a přivedou ti muže,

pak víš, co dělat, bílá moje růže.

Ne sklopit modré oči v zmatku plachém,

ne chvěti se, ne v tváři vzplanout nachem,

ne vztáhnout ruku k jeho obejmutí,

ne za ním kráčet, když tě v lože nutí,

leč tuto ocel mocné paže ranou

mu vrazit v šíj! Ó naposled ať skanou

na ňadra tvoje růže z našich dlaní,

kéž Afrodita chrání

tvá ňadra, z kterých rajské vůně vanou,

z nichž celé nebe k šťastnému se sklání.

Dřív musíš zapomenout, že jsi žena;

on přijde, v každý mžik buď připravena!

nůž ostrý jest, já hodinu ho brousil.

Ó být já zde, já vraždil bych a rdousil,

až horká krev by ku blankytu stříkla!

Tak mladičká! Hleď, bys polibkům zvykla,

bys odložila bázeň, jež se třese.

Buď jak to ptáče v lese,

jež v hnízdě neptá se, co ráno bude.

Jdi, Hymen s tebou! Naše písně chudé

jsou labutě ve moři tvého blaha.

Ty nesmíš dát se překvapiti nahá;

jak vejde, chytni nůž, jak tkne se tebe,

bij! nejlíp do vazu! –

Tak sladký nektar nenalívá Hebe

v Olympu síních, jejž ty budeš píti

s miláčka rtů. Sem kvítí, kvítí, kvítí!

Juž musím jít, pochodně chodbou svítí.

Tvé druhé sestry poučil jsem všecky.

Jen silná buď! Ten úsměv zapuď dětský!

Tys poslední, v niž svoji naděj kladu

i rodu svého bytí, zdar i vládu.

Tvé sestry sotva dovedou meč tasit

a ránu zasadit. Hleď světlo zhasit,

jak přijde k tobě, a bij po tmě! Kroky

juž slyším zníti, paianu juž sloky

zní mrouce v dáli. Dobrou noc, mé dítě!

Chtěl s tebou tak bych snít až do úsvitě!

To nečekal jsem ovšem, holubičko!

Já hledal plný prs a hladké líčko,

a našel ostrý nůž a útok divý.

Je láskou to? Já nebyl lásky chtivý,

když tento práh jsem přešel, ale nyní

plám divou vášní. – Ký to lomoz v síni?

Ó běda! běda! krev! ó běda! zráda!

Kdo učil vraždit tě? tak milá, mladá!

kdo učil líbat tě, byl mistr větší.

Však jaký křik a shon? Ty nebezpečí

se neboj víc, tys zachráněn, můj drahý!

Ty miluješ mne, poznal jsem to záhy!

Ty odpouštíš mně? Můž’ to pravdou býti?

Zas nový zvuk. Pochodně venku svítí

a kroků chvat se mísí s vzdechy, lkáním.

Tvým polibkům juž nadarmo se bráním.

Co mně strojeno, stihlo bratry moje.

Tvé rty jsou plamen, cítím z nich dech boje!

Mně líbí se kentauří tvoje síla.

Chceš opravdu, abych tvou ženou byla?

A ňadra tvá jsou jako hrozny sladká!

Ať obklopí nás noc, všech tvorů matka!

Ó smilování! Hrůzo! zráda! vražda!

Tys má a hračkou jest mi půtka každá,

ať přijdou! třeba otec tvůj, tys moje!

Vše skončeno a dobře. Konec boje!

My zvítězili, lstí jsme došli k spáse.

Ó zadrž! zadrž! A my láskou zase!