Lyrik

A když jsem dál se znovu bral

a loučil s nimi všemi:

já vedle stál a netleskal,

já, mluvčí, zůstal němý.

Co dal jsem jim, já odnáším,

v svém srdci letmou něhu,

a blednoucím už okem zřím

pryč k přetichému břehu.

A jen se ptám, zda zbude nám

cos jako zář ta živá,

jež těká tam, kdes byl tak sám

a reflektor si zpívá.