LYRIKŮV PÁD

Seraf se zved’, sám v básní knize psal,

perutí máv’ a mizel výšin v dál.

Zasténav zveří básník vztyčen stál,

v tom Satan před ním rudým ohněm plál.

Z poznání stromu zlatým prutem švih’,

v myšlénkách pěvce čta a duse smích.

Dva mocnáři tak stáli mlčíce,

až ďábel zavyl vztekem vichřice:

Ty, který milovals až k nenávisti,

až k lhostejnosti kterýs nenáviděl,

do špíny život žít jenž neštítil se,

až do šílenství který sny své vysnil,

až k blasfemii který byl jsi zbožný,

jenž probádal se až ve věčné pranic,

ty, který smál jsi se až do mlčení,

ty, který trpěl jsi až do rozkoší,

a který hýřil jsi až do askese,

jenž doved’ malým být až bohem mizel

pochopiv věčno v nirvany nekonečnu – –

Ty, trosko kletbě nudy propadlá,

zoufalství v srdci, smutek ve tváři,

když shaslo slunce, hvězdy nezáří,

si, blázne, sedneš blízko zrcadla,

bys zrak svůj nořil věčna v oblasti, – – –

Tak duch v hloub pekla pad’ ti propastí...

V poselství věčna není těchy vám,

půl otrok černý pravdu děl, půl lhal,

čti, velkou chartu svobod tvých zde mám!

Je poesie obrů vyzývání – – –.

He, lyrik přemýšlí, ďas jednostranným zdá se?

Ne, pane, u ďáblů i s rubem počítá se!

Viz, jabko dobra, zla, změn moc má, zmizení.

Hleď, opál z něho teď, to drahokámen slov,

viď, není krystalem ten kámen amorfní,

jak světelkuje, hned jak měsíc, hned jak kov,

věz: zákon zákonů jest, není slova slov,

a pozor dej, hle, na mé dlani – nic,

myslíš, že, bigotní, tvůj materiál víc?

Nuž, račte, básníku, na rubu jenom číst!

Vím, za mnohé že zrak tvůj teskný ptá se,

již náboženství popletli si v kráse,

co zbude těm, jímž hrozná nutnost v hlase

svou vzkřiknout bytost do půlnočních tich?

Všem rcete, mistře, epika že smích,

jenž s klidem kráčí městem života

a dialogy slyší, láskou jak se sváří,

neb alchymisty, který život vaří

a zří jak kotel spory klokotá,

neb vědce smích, jenž nic na prvky měří

a v rovnici tangenty záhad věří

Tvé přemítání marno nad marno,

zapomeň, z beztvárna, že tvar jde v beztvárno,

hádanek věčných živý otazníku,

se v interpunkci jinou rychle změň,

tvá v květech tvarů krásná, krátká žeň!

A že též já ctím zvěstování andělské,

sentimentální báj slyš o básníku,

jež cestám tvým a všech proroctví ďábelské – –.