Lyrikův povzdech.

Že nejsem básník – dobře vím!

To není zázrak, najít rým –

leč z Kastalských já nepil zřídel,

můj chromý Pegas nemá křídel!

Ó nešťastná ta hodina!

V čas mládí přátel družina

mne zlákala v sad věčné krásy –

dnes člověk s hanbou vyčítá si,

proč neutek', když poznal hned,

že neobjeví nový svět,

že noha jeho květy ničí,

jako když kozel zahradničí.

Nuž, dobré Musy, odpusťte,

mne ze svých sadů propusťte,

a jelikož prý schnete strachy,

před lyrickými větroplachy,

zřetelně u bran na bidlo

vyvěste toto pravidlo:

Kdo ošumělé skládá písně,

vstup zakázán mu budiž přísně!