LYŽAŘSKÝ SPORT

Kdo pak učeným se vylíh’?

Od národů pokročilých

teprve se musíš v žití

ledačemu přiučiti.

Než nutno jít pro radu

i k těm, co jsou pozadu.

Neb kdo vynalezl lyže?

Však se o tom dovíš níže.

Jak sdělují prameny,

jež jsou ovšem ztraceny,

tuto užitečnou práci

vykonali Eskymáci,

kteří pod severním pólem

na lyžích se honí kolem

vrtící se zemské osy,

až jim rudnou mrazem nosy.

V našich krajích ovšem lyže

narážejí na obtíže,

neb je u nás pořád bláto.

Ale člověk, jenž má na to,

jede do Starého Města,

na Radhosť či na Lysou.

Co mu vadí dálná cesta,

když peníze tady ‘sou.

Pěkně zabaleni v svetrech,

na ramenou po dvou metrech

dřeva, takto k nádraží

lyžaři jdou v pospěchu

nedbajíce posměchu

hloupých, jenž je uráží.

Horlivost jich odměněna

bude, když hor na temena

vstoupí, sněhem po kolena.

S vrchu dolů uhání

lyžař sněhem jen to fičí,

roští, podrost, údy ničí

klidně, bez slitování.

Stoupaje však do vrchu

zvíš, co sport je za mrchu.

Sotva uděláš krok vpřed,

jedeš deset metrů zpět;

srdce puká v beznaději.

Vstávání pak ze závějí

v opačném je poměru

k tělesnému rozměru.

Výzbroj začátečníka

bývá ovšem všeliká:

Lyže vypůjčil si kdes,

také nezdobí ho dress,

svázány má nohavice

pouze kusem špagátu,

zima je mu převelice

v jednoduchém kabátu.

Za to v oku nadšení,

jak by hleděl na holky,

pozoruje umění

lyžařského vrcholky,

kristianie a tele –

marky stejně přeumělé.

Co má člověk z života,

když je teď ta drahota?

Večer několik těch piv –

k vůli tomu chceš být živ?

Co tě k smutné zemi víže?

Člověče, jdi, kup si lyže!