LZE LITOVAT POUZE.

Koleje, po nichž duše má běží,

opodál jiných leží.

Myšlénky kolem a nade mnou

příbuzné jiným jsou.

Ale – jsou mé. Mým zjiskřeny žitím,

zhuštěný dým jejich svým uhlím sytím,

háze v ně výchovu, boj svůj i žití

znovu je tvořím si... A to se cítí.

Jiskrami prostoupen jejich dech.

Chví se jak krev v tepu záchvěvech.

Nervosním plní své okolí chvěním.

Ano, jsou mé. A té žiji touze

oddálit kolej svou od jiných.

Není to možno. Lze litovat pouze

lítostí těžkou, ubohou,

ruce že vlak, jež zastavit chtěly,

odlámat nýty že nemohou.