M. ANTONIUS. (I.)

Hoch Octavian! Neforemný efeb,

potomek propuštěnce provazníka,

vnuk měnce peněz – slavný to rod otcův –

po matce afrikánský handlíř v mastech

byl zdobou velikého rodu tvého –

A ty jsi snil o vládě nad vším světem?

A po Caesaru chtěl jsi, urvav jméno,

podědit všecko, jmění, ducha, váhu?

Ne, mladíku, ten Juliův duch velký

po nivách Hadu volně asi těká

a jistě dlouho, dlouho rozmýšlel by,

kdyby měl vejít v těla tvého schránu

a v podnájmu být drobné duše tvojí,

jež nezve nic svým z velkých darů bohů,

než úlisnost a chytrost, jakou mají

hetéry řecké. Pod zdmi hippodromu

– ó včerejší den velké hrdé slávy! –

tě zbité legie tvé přesvědčily,

mládenče zpychlý, že je živa svatá

a velká Nemesis, jež neodpouští,

jež neuspí se, božstvo spravedlivé.

Co zanechal jsi padlých na bojišti!

A ranění, jenž ušli, nesli rány

na zádech, hochu, na zádech, ne v hrudích.

A mladík ten chtěl vládnout celým světem!

Procit jsi, hochu, včera tedy ze snů?

Rozumíš nyní žebříku, jímž stoupá

tajemné Fatum k nezvratné své výši?

Marius – krok to prvý, druhý Sulla,

a třetí Pompejus, a čtvrtý Caesar,

a pátý – ha, ha, myslils Octavian?

Mladíku, pátý zve se Antonius,

jaks viděl pod zdmi hippodromu včera.

U Actia – toť jiná. Episoda

to prostě byla. Malá parenthesis,

jak řečníci ji ve svých řečech činí,

by silněj potom proud slov plynul k cíli.

U Actia – tam Kleopatra zřela –

jak orel s výše snes se na loď tvoji,

i bylo tedy božstva vůlí zřejmou,

že zvítězit máš. Bozi zvednou často

člověka k výši, by tím hroznějším byl

ráz pádu jeho. Kleopatra jela

v čas z této bitvy plané, bezúčelné –

a mně co zbývalo, než jeti za ní,

vždyť poslala mi k sledování rozkaz.

Dnes zřejmo, že to byla episoda,

a vůlí bohů že se Kleopatra

v čas zachránila, vědouc, že tím chrání

i Antonia k velikým dnům příštím.

Jsme v moci Fata. Ale člověk moudrý

se snaží Fatu svému porozumět

a krok svůj zřídit podle jeho vůle.

Jak otáčivé kolo, o němž pěje

Řek Sofokles, tak ubíhal můj život

do výše vznášeje se z bláta prachu

a z výše klesaje zas v ponížení –

ó Kleopatro, slunce mojich roků,

osudy naše skulo věčné Fatum

pro celý život démantovým poutem,

jež nerozbije nikdo ze smrtelných!

A ten hoch myslil, že ta Octavia,

ta studená a nudná krasavice,

pravd plna jako matrona už letná,

nádoba ctnosti, jaké byly vkusem

snad za dob kdysi Numy Pompilia,

že ta má býti Antoniu družkou?!

Ó Kleopatro, jediná ty ženo!

Ne, že jsi dítkem starých slavných králů,

však že jsi ženou, prvou ženou světa,

jsi lvicí římského lva Antonia!

Vždyť Antonius ve všem dědicem je

velkého Julia, a Kleopatra

přec byla diademem Caesarovým!

Jak dívala se včera s pýchou na mě,

když Vicinovi odměnu dát chtěla

– ty její oči jsou jak skvoucí mandle,

v jichž středu hoří jak noc černý oheň –

ó Kleopatro, osude můj sladký!

Ten Vicinus jak Ares řádil v řadách

hochových kohort pod zdmi hippodromu,

muž čacký, voják, který zárukou je,

že rozhoří se hvězda Antonia,

když tací životem jej podpírají.

To Kleopatra také jistě cítí.

A srdce její také pyšněj bilo,

když vojáka jsem před zrak její přived,

by sama statečnost mu pochválila.

A čacký Vicinus stál jako socha:

ne přilba zlatá, ne brnění drahé,

jež za odměnu z ruky její přijal,

však něžná vlídnost královny mé jala

tak vojáka, že mlče slzel štěstím.

Ó Kleopatro, jdeš jak božstvo světem,

a kam tvůj pohled padne, blaho kvete.