M. ANTONIUS. (II.)

– Imperatore, Vicinus tvůj přešel,

hned jak byl přijal dary královniny,

v ležení Caesarovo. Přešel se vším,

se zlatou přilbou, brněním tím drahým

a soudruhy své vybíd při odchodu

jít za příkladem tímto. Slovem drzým

se tebe dotkl, imperatore můj,

i královny. Pád blízký věštil tobě

a ji k hetérám římským přirovnával,

jež odkvetlé, jen ve tmě noční bloudí

u hradeb města... Odpusť ústům mojím,

že rouhavá ta slova opakují,

však zmírnil jsem už tak i ostrost jejich.

Imperatore, je mi teskno k pláči,

ne nad svým losem, jenž mě tady stihne,

však z tebe, z tebe. Vzbuď se, pane, povstaň

Jako bych velké slunce padat viděl,

jež nikdy více – – Otroku.můj, vyjdi! –

– Imperatore – – Řekl jsem už. Vyjdi! –