M. ANTONIUS. (III.)

Pravili, že byl viděn divný průvod

onehdy v noci. Z Alexandrie táh

veliký zástup Satyrů, již hráli

na cymbály a na píšťaly pěli,

mávali thyrsy, loučíce se s městem.

Bůh Dionysos, který zvláště střehl

mé štěstí, odešel prý s nimi v dálku...

Vicinus voják i bůh Dionysos –

vše opouští mě. Bohové i lidé.

Jakoby velké slunce padat viděl,

jenž nikdy více – – kleštěnec tak řekl.

Proč naposledy nemá slunce padat?

Co heroů už prošlo naším světem,

a zašli všichni. Zašly velké říše,

králové slavní, sama božstva zašla,

a jiná zajdou. Věčno jenom Fatum.

A mudrc tiše poslouchá hlas jeho

a neodpoví jemu planým vzdorem.

Oh, Antonie, loukoť kola toho,

na níž je připjat pozemský tvůj osud,

se svezla k zemi a víc nevznese se.

Čas sklonit hlavu pod rozkazem Fata.

Ó Kleopatro, vše je dokončeno,

vše vyrovnáno, usmířeno všecko.

Smrt neleká mě, neboť zemru patře

do tvojich očí, a smrt brankou bude

k novému žití, neb na nivách Hadu

my dále lásce svojí žíti budem

bez hořkostí, jež přimísil k ní život.

A z vody Lethe píti nebudeme,

neb nechcem zapomenout svojí lásky.

Ó Kleopatro, byl-li šťastnějším kdy

tvůj Antonius, než jest v této chvíli?

Řím... Vláda světa... Chlapec Octavian...

Vše plyne jako bublinové trety,

jenž pouští hoši pro zábavu z mýdla –

vše marnost, hloupost. Všecko musil ztratit

tvůj Antonius, aby mohl cítit,

že největším je ze všech mocných světa,

tvou lásku maje, Kleopatro moje!

Hoch Octavian bude vládnout Římem –

ó kdyby druhý Řím byl ještě v světě,

i ten bych nyní klidně jemu přidal –

ber, hochu, vládni, když tě vláda těší.

Fortuna dařila tě vždy svou přízní.

Před lety v Římě, když se v zápas daly

křepelky naše, v krvavé když boje

můj kohout hnal se s rudou svojí přilbou –

tvé křepelky, tvůj kohout vítězili.

Vem vládu světa, neboj se, můj hochu,

tvou ruku teď už nikdo nezadrží.

Sny pošetilé, myšlenky lstné, bídné,

jež tolik dnů jste mi už povraždily,

v tolika nocech zabránily spánku

mé zraky zavřít! Proč to bylo všecko?

Křepelek zápas, kohoutů boj planý,

ubohé hříčky... Proto snad, by člověk

v hodině smrti stal se aspoň moudrým,

nicotu všeho poznav. Kleopatro,

ničeho není žel mi. Litoval bych,

jen tebe litoval bych, Kleopatro,

kdybych měl umřít s vědomím tím hrozným,

že zůstaneš tu, sirá moje vdova.

Jen tebe litoval bych, Kleopatro,

neb vím, že nikdo z lidí ani bohů

už by tě takou láskou nemiloval,

jak miloval tě věrný Antonius.