MÁ BÁBO...

Má bábo, bábo, babičko,

mně zdá se to tak dlouhý čas,

a přece je to kratičko,

co viděl jsem tvých očí jas!

Zda dosud chodíš na ranní? –

ó, mohu si to myslit přec! –

ty černé knížky ve dlani

a šáteček a růženec.

A odpůldne jdeš na hřbitov

a vzpomínáš si na děda,

teď zdobí jistě jeho rov

už fijala a reseda.

A večer – jaké večery?

Jak šeří se, jdeš spáti již,

jen za děti se veškery

a vnuky ještě pomodlíš.

Má bábo, bábo, babičko,

ó, pověz mi to, řekni mi,

čím jsi to boží sluníčko

si zachovala do zimy?!

Máš vrásek tolik na líci

a na skráni máš šediny,

však oči tvé jsou zářící

a rty tvé úsměv jediný.

Já prožil bolesť nejednu

a cítím se tak mdlým, tak mdlým,

však v tvoji tvář-li pohlédnu,

vždy se přec nějak zastydím.