Má bílá růže ve monstrancí váse!

Má bílá růže ve monstrancí váse!

na břehu našem andělé zde střeží

tvou krásu čistou, žárliví tví kněží

tvé vůni staví zpovědnic svých hráze.

A přec se řine přes úhory sráze

těch duší mdlých, jež kdysi byly svěží;

tam rosa její purpurová leží,

tam v hloub se vssává ve bohaté vláze.

Má bílá růže, jak se tebe zřeknout!

ó chtěl bych v srdce hluboko tě vetknout

a do svých pustých sadů tebe vštípit;

krev vůně tvé pak duší žhavě vypit

a ranami, jež počínají hnisat,

tvé síly divotvorné lačně vyssát!