MÁ BLEDÁ LÁSKO...

Má bledá lásko se zlatými vlasy,

má touha šílená Tě zbožně objímá,

z Tvých citů zářících kytice vonné tká si,

v čar nebes opíjí se Tvýma očima.

Má bledá lásko! Bez Tebe mé žití

je srdcem z mramoru, je divou pustinou,

v níž vzduchem palčivým pláč vichřice se řítí,

hlas předtuchy o snech, jež v krvi zahynou.

Má bledá lásko! Bez Tebe mé žití

je pláčem beze slz, kde bolest nesmí lkát,

však duši spaluje, v ní zhoubný požár nítí,

jenž v žlutých listů změť hned změní růží sad.

Má bledá lásko! Neunikej v dáli!

Nech aspoň zlatý sen mé touze plamenné,

neb bude mi Tvá duše, k níž mé city lkaly,

jen v háji cypřiší náhrobkem z kamene!

A mám-li zhynout přec, pak prosím, dýku dříve

Tvým posvěť andělským a svatým polibkem,

až v srdce vnikne mi, zář stopy jeho živé

mne v chvíli poslední omámí sladkým snem!