MÁ CESTA.

Být’ nespoutaným ptákem,

se směle za myšlénkou nést’,

být’ volným bouřlivákem,

zřít’, jak loď potopena jest,

jak věže vln se kácí,

a čekat’, bouří nezmořen,

až vichr doburácí

a ztichne zemdlen, pokořen!

Jít’ do lesů, pít’ vůni

a v kyprém mechu sladce spát’,

zřít’ v modrojasnou tůni

a stesky své dát’ větrům v chvat,

jen snům svým oddat’ nitro

a milovati bez mezí,

ať večer je neb jitro,

se vzdáti lásce vítězi!

A nechat’ toho shonu

za řády, křesly, oslavou,

i moderního stonu

a zhrdat’ sképsí nezdravou,

jít’ ve svém vlastním směru,

svůj sledovati ideál –

ba, nerozumím věru,

proč člověk sám si pouta dal,

proč meze určil, hráze

si asketickým výrokem,

proč lidstvo na své dráze

se vlastním stalo otrokem,

proč přistřihlo si křídla,

v řád sevřelo se upjatý,

a lásky, krásy zřídla

si kalí sképsí, dogmaty!